Přechod ke kapitalismu jako kulturní problém Václav Bělohradský
Po celé minulé desetiletí se diskutovalo o knize amerického sociologa Daniela Bella Kulturní rozpory kapitalismu. Pozdní kapitalismus je tu popsán jako systém, jehož klíčové sféry se navzájem popírají, protože jsou ovládány protikladnými imperativy. Bell nazval tento proces shakespearovsky „disjunction of realms“. Klíčové sféry moderní kapitalistické společnosti jsou ekonomie, politika, kultura. Ve sféře ekonomické vládne nelítostně imperativ maximální účinnosti, zisku, který vyžaduje specializaci a technizaci. Lidé musí v této sféře dobře fungovat a k něčemu se hodit. Kdyby nic nestálo v cestě tomuto imperativu, podrobil by si celou společnost, takže moc ekonomická by byla automaticky také mocí politickou.
Imperativ politiky je ale jiný: zaručit všem občanům rovnost bez ohledu na jejich ekonomickou moc, aby se mohli stejnou měrou zúčastňovat kolektivních rozhodnutí a měli tak podíl na sebeurčení společnosti. Kolektivní rozhodnutí totiž je racionální jen tehdy, když vyplynulo z dialogu mezi rovnými, v němž každé hledisko bylo slyšet, každý občan tu měl svůj hlas. Kdyby rozhodovali jen bohatí (anebo jen chudí), společnost ve svém celku by se podrobovala hledisku příliš jednostrannému, a proto nerozumnému. Když umlčíme hlas některých, snižujeme naději všech objevit hledisko obecnější, než je to, které jim vnucují jejich jednotlivé zájmy. Racionálnost, rozumnost je právě tato schopnost nalézt ve sporu s druhými toto obecnější hledisko. Univerzálnost našich hledisek není zajištěna ani bohatstvím, ani chudobou, ale jen otevřeností společnosti, viditelností a slyšitelností její rozmanitosti.
Ve sféře kulturní pak vládne imperativ „sebevyjádření“, seberealizace, vůle něco prožít a něčím být. Vše tu krouží kolem hledání nové zkušenosti, nové módy, nové sebestylizace. Tato posedlost seberealizací se vymkla jakémukoli etickému omezení – to je teze Bella. Tyto tři klíčové sféry společnosti jsou ve stále zřetelnějším rozporu: překážejí si, upírají si navzájem legitimnost. Tato roztržka uvnitř systému je rozhodujícím procesem pozdního kapitalismu: všechny krizové jevy v současné společnosti jsou jejími důsledky. Kapitalismus vznikl z ducha protestantské etiky, je jakousi „vnitrosvětskou askezí“: člověk podniká ne proto, aby byl bohatý a užíval si přepychu, ale proto, že úspěch a bohatství jsou znakem boží milosti.
„Bambilionář“ strýček Skrblík z Disneyových komiksů je parodií této asketické kapitalistické duše: jí jen kůrku ze sýra, nosí starou pelerínu a zasvětil svůj život akumulaci peněz, které ho uvádějí do náboženského vytržení. Kapitalismus je racionalizace neboli přesvědčení, že každého cíle lze dosáhnout pílí a účinnou organizací prostředků a že zisk je důkazem této píle a účinnosti. Tato racionalizace by byla nemyslitelná bez protestantské kultury, která dává práci a penězům nový, spásonosný smysl. Později sociálně demokratické vládní programy emancipují pojem „občan“ od pojmu „vlastník“, ale nijak nenarušují toto pojetí práce. Kapitalismus držel pohromadě díky této kultuře.
Znakem pozdního kapitalismu je, že jak spásonosné pojetí bohatství a práce, tak i „vnitrosvětský asketismus“ se vyčerpaly. Platí tato Bellova analýza i dnes, po téměř patnácti letech hlubokých změn ve struktuře kapitalistických společností? Především sféra ekonomická se ještě výrazněji odpoutala od národních států: vznikla planetární ekonomie, která všemu kolem nás dává stejnou podobu. Stejné reklamy, stejné konzumní předměty, stejné ikony masové komunikace. Nic už není určeno teritoriálně, svým místem na zemi, ale jen svou funkcí v planetárním systému výroby a konzumu. Vše národní a lokální se dávno vytratilo ze všech rozhodujících ekonomických procesů. I sféra politická se významně proměnila. Nevládne v ní už imperativ rovnosti, ale spíše imperativ identity: politický systém je pod tlakem nové potřeby – potřeby identity. Klasické politické strany jsou stále více nepopulární, vzniklé vakuum identifikace zaplňují formace lokální, nacionální, funkční nebo zájmové. V Itálii např. Lombardská liga získala většinu v některých lombardských městech. V každém případě velké politické strany se snaží nějak do sebe pojmout tyto tendence, odpovědět na potřebu identity, a tím se mění. Přesun od imperativu rovnosti k imperativu identity je významná tendence této doby. Nejviditelnější je pak posun ve sféře kulturní. Vynořila se ekologická tematika, která vstupuje do radikálního sporu s homocentrismem západní kultury. Dialogický princip, který je zárukou rozumnosti v liberálních demokraciích, je tu rozšířen i na druhé bytosti, na zvířata, Zemi, na život ve svém celku. Je třeba dát hlas i životu v druhých tvorech, abychom nezničili Zemi. Bateson to vyjádřil svým slavným sylogismem: Tráva umírá, člověk umírá, člověk je tráva. Smrtelnost, kterou sdílíme se vším živým, nás zavazuje. Tato solidarita se životem na Zemi je obecně sdíleným životním pocitem postmoderní mládeže.
Vidíme nicméně, že Bellova diagnóza zůstává správná: rozpor mezi klíčovými sférami naší společnosti se ještě zintenzivnil, i když imperativy, které v ní vládnou, se změnily.
Přechod k tržní ekonomii, který má být jedním z aspektů českého a slovenského návratu do Evropy, je pro mne velký kulturní problém. Jaká politická kultura mu dodá potřebnou legitimnost? Jaké náboženské vytržení bude motivovat k podnikání naše domácí strýčky Skrblíky? Návrat do Evropy přece znamená, že budeme vystaveni stejným rozporům, v nichž se zmítají západní demokracie. Z jakého nového protestantismu by měla vyrůst „tržní mentalita“ Čechů a Slováků ke sklonku druhého tisíciletí? Vždyť přece my už dávno k Evropě patříme, jsme součástí její kultury, její senzibility, a jsme proto stejně zasaženi jejími kulturními rozpory. Právě proto, že jsme Evropané, že jsme kusem Západu, nemůže tu náhle vypuknout tržní náboženství v rozporu s kulturním vývojem v Evropě.
Já žádnou odpověď na otázku, „jaká kultura bude legitimovat tržní hospodářství“, neznám. Divím se ale, že ji nikdo nehledá.
Zdroj:
Bělohradský, Václav. „Přechod ke kapitalismu jako kulturní problém.“ In Kapitalismus a občanské ctnosti. Praha: Československý spisovatel, 1992, 25–28.