Právní kontinuita Jiří Havel

Kontinuita právního řádu obecně znamená, že právo a na něm založené vztahy platí i přes jinou významnou změnu, např. zánik stávajícího státního útvaru a vznik nového státu. Tedy bez ohledu na takovou změnu zákony stále platí od té doby, kdy byly přijaty, a platí, dokud nebudou zrušeny. Smluvní vztahy, neodporují-li právním normám, trvají. Zrušit nebo změnit je mohou jen osoby, které jsou smluvními stranami.

Byla-li by např. připuštěna možnost dodatečně rušit nebo zavádět nějaké normy se zpětnou platností (retroaktivně), došlo by k popření právní jistoty. Pokud by se tak stalo, nebylo by zřejmé, kdo potom byl či nebyl vlastníkem či jiným subjektem (objektem) právního vztahu. A zdali smlouvy v minulosti uzavřené a následné jsou platné a zdali se tedy nemají vracet (či odškodňovat) i užitky a plody spojené s právy, které jsou předmětem takových retroaktivních změn. Existují samozřejmě i určité drobné prohřešky vůči kontinuitě práva v podobě dílčí retroaktivity předpisů, závažnější by však už byly v rozporu s ústavností, a takové předpisy by ústavní soud musel zrušit.

Potřeba kontinuity právního řádu je zřejmá. Tak došlo ke kontinuitě práva Československa s rakouskou monarchií a bylo to zmíněno už v den jeho vzniku. Poslanec Isidor Zahradník na Václavském náměstí dne 28. října 1918 v prvním politickém projevu právě vzniklého státu řekl asi tolik, že nový stát jest vyhlášen, všechny zákony ale dále platí a majetek zůstává ve stejných rukou. Později byl přijat příslušný recepční zákon. Kontinuita právního řádu byla potvrzena i po vzniku ČR v roce 1993 a formálně vyjádřena ústavním recepčním zákonem. Ústavní kontinuita ale nebyla úplná, protože část materie ústavního práva je v nové ústavě upravena jinak než v ústavě předchozí (částečná diskontinuita).

Pokud jde o právní kontinuitu, z nedoro-zumění bývá často laicky kritizována a taková kritika zní velmi efektně: „Jak vůbec může být připuštěna jakákoli právní kontinuita s minulým režimem, na který pohlížíme jako na špatný a principiálně neakceptovatelný?“ Otázka ovšem nemá v právní poloze odpověď. Diskontinuita celého právního řádu má ve významnějším rozměru jen dva významné evropské precedenty. Ten první je spojen se jménem V. I. Lenina a bolševickou revolucí v Rusku, druhý částečně s Titovskou poválečnou Jugoslávií. Je zřejmé, že nejde o následováníhodné případy.

Podle pozitivní právní doktríny např. trestným činem v minulosti může být označeno pouze takové jednání, které by bylo trestné i v období, kdy se stalo. Nelze ale zavést trestní sankci určitého jednání poté, co se odehrálo. Diskutabilní, ale nakonec akceptované je třeba pozdější pozastavení promlčecích lhůt u závažných trestných činů. Jde o činy trestné i podle tehdejšího práva, nicméně v minulosti tolerované v zájmu vládnoucí skupiny. Je proto v obecném zájmu věc právně pojmenovat, stíhat a umožnit soudní verdikt. Rubem postupu je, že zpravidla postihne pouze sekundární viníky, tj. vykonavatele, a nikoli skutečné původce nezákonnosti.

Oproti předchozímu pozitivistickému výkladu lze postavit koncept přirozeného práva, které nadřazuje určitá „přirozená“ práva i konkrétnímu psanému právu. Koncept přirozeného práva ožívá po obdobích, kdy se zdá, že právo zásadně selhalo, jako byl nacismus či stalinismus. Proti tomu se namítá, že není snadné vymezit ona nezpochybnitelná nebo „věčná“ práva. Navíc nejtěžší zločiny nacismu či stalinismu byly vždy v rozporu i s tehdy platným právem. Zločinnost režimu byla právě v tom, že přestal respektovat i bariéry svého vlastního práva.

Kontinuitu právního řádu a také ekonomická omezení je nutno respektovat třeba u vracení majetku. Věcně jde o to, že nelze jednoduše vrátit stav do roku, kdy k vyvlastnění majetku došlo. Znamenalo by to právě odškodnit třeba i ušlé výnosy za celé dlouhé období, což by při plošném přístupu mohlo zásadně ohrozit hospodaření státu a promítnout se tak silně do života osob, které s křivdou neměly nic společného. Znamenalo by to dodatečně zneplatnit třeba i dlouhou řadu majetkových operací, které následovaly v horizontu desítek let. Byli by tak trestáni nevinní a osoby jednající v dobré víře. Proto restituční normy respektují princip, který je založen na odškodnění pouze některých majetkových křivd a vzdávají se cíle náhrady úplné, která fakticky není možná. To zmiňují i důvodové zprávy, které zdůrazňují především morální symboliku takového postupu.

Kontinuita právního řádu samozřejmě neznamená, že tím akceptujeme kontinuitu morální, a přebíráme tak odpovědnost či ospravedlnění za činy minulosti. Někdy je dokonce snahou vyjádřit morální odsudek formou zákona. Taková věc nemá sice přímé právní důsledky, je tedy z hlediska úzce právního významu sporná či snad zbytečná. Deklarace ale může mít význam politický a může vyjádřit potřebné společenské uznání skupinám osob, kterým v plném rozsahu lze strpěnou újmu těžko kdy nahradit.

Konkrétní formulace podobných zákonných aktů deklarujících morální diskontinuitu je často velmi obtížná a vyvolává emotivní spory.

„...režim, založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, byl zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. Každý, kdo byl tímto komunistickým režimem nespravedlivě postižen a perzekuován a nepodílel se na skutečnostech uvedených v par. 1., odst. 1. tohoto zákona, si zaslouží účast a morální zadostiučinění.“

Zákon č. 198/1993 Sb.